Vážení přátelé, kamarádi, Magoři, Motorkáři,
vy co mě lépe znáte již víte, že záznamy z našich i jiných cest píši jen po nějakém intenzivním a nezapomenutelném zážitku. No, a že jsem předminulý týden prožil co jsem prožil, tak vám ihned za čerstva servíruji další zápis z mého moto putování po Albánských horách. Pozorný čtenář si jistě všimne, že nepíši šotolinkách. Pod originální název akce Albania Adventure Trip bych si dovolil vložit podtitulek „tohle prostě nevymyslíš, tohle musí přijít samo“ :-).
Jak dále víte, tak píši krátce, stručně, přehledně, a proto zápis raději rozdělím do několika kapitol, aby se vám o zimních večerech lépe četl :-).
Úvod:
Aby, jste lépe pochopili celý zápis, tak je potřeba vám sdělit základní data, rozhovory a texty před odjezdem. Bez nich by totiž další text neměl tu správnou šťávu. Zde tedy jsou.
Tak Vám zase popíjím na dalším večírku a potkám Martina K., s kterým jsem byl loni na Alpských šotolinkách. Ptám se ho, kdy jako pojedeme znovu a on mi suše opáčí, že už letos byl, jen na mě nějak zapomněl :-(. Na tuhle informaci prskám jako křeček, že se na mě vybodnul a přidám i pár ostrých slov. Martin sice nadhazuje, že bude ještě další Albanie, ale tam mě mezi tu jejich starou moto partu asi neprotlačí. Tož se s mířím s tím, že už letos na motu nic nebude. No a náhle za pár týdnů mi zvoní telefon. Martin na druhé straně povídá “hele co děláš koncem září?“ odpovídám „zatím není nic v plánu“ Martin „tak abys jsi zase neprskal a já to nemusel poslouchat, tak nechceš s námi jet do té Albanie“ odpovídám „zajímavá výzva, jen se musím doma zeptat, jestli se mi chce“ Martin „tak dej vědět co nejdříve“ odpovídám „zítra večer potvrdím“. Další den večer Martinovi potvrzuji svoji účast a tím se pro mě rozjíždí sled mnoha událostí a nezapomenutelných intenzivních zážitků. Po mailech se seznamuji s účastníky této moto taškařice a konzultuji s nimi body jako, vhodné pneu, co s sebou atd. Vzhledem k tomu, že se díky Martinovi dostávám do již kultovní GS party (dle jeho mnohaletého vyprávění), tak jsem se v té euforii zapomněl zeptat na spoustu dalších potřebných věcí. Trochu mě Martin sice překvapí prvním itinerářem – odjezd v pátek ráno Praha-Benátky 830km, přespíme a ráno trajekt do Řecka 23h a tam pak hned další den rovnou do Albošky. Z mailové komunikace nakonec vznikne varianta 2, tj. odjezd ve čtvrtek s přespáním v Rakousku a pátečním přesunem do Benátek (varianta jen pro ty co budou moci). Nicméně hned poté se začne rozjíždět další diskuze, každý svůj stan, jízda na MATTESA tj. jen s jednou rolkou bez kufrů (vysvětlení pro čtenáře, Mattes jest jeden z účastníků). Tady vím jistě, že já jedu s kuframa, teda až do tý doby, než Vláďa pošle mail s odkazem na video nějakých Slováků, kteří Albánii nedávno jeli.
Vsuvka z naší komunikace:
já „jsem zatím v piči s tím rozhodnutím kufry nekufry, sem koukal na to video od Vladimíra a voni se tam ti Slováci pořád válej s motorkama na zemi. Jak často se hodláte válet vy? Mám totiž jen ty originál plasťáky a nechce se mi do nich dělat ďoury.“
Mattes Po jsou otázky !!! My se válet nebudeme jen v pelechu nebo ve spacáku, ale jinak ti závidím taky bych chtěl zase jednou bejt v pěknej PIČI !!!
Vašek „mám také plasťáky, ale již 11 let a tak mají něco za sebou a při pádu se o ně motorka opře a tolik si neublíží. Je ale potřeba říct, že my nepadáme“
Jsem již zkušený cestovatel a den před odjezdem jsem sbalen jen do rolky. Po 5ti pivech radost jak sviňa s pocitem jak jsem dobrej. Ráno na to koukám a hlavou se mi začne honit …… kam dám 4l vína s dalším drobným proviantem na kempování a podobné hovadiny. Nakonec tedy jedu s kuframa, když kluci píšou, že nepadají! Ještě si zkušeně nechám doma teplé rukavice, warm vložku do bundy, ba jak říkal kdysi Přéma při přechodu Monte Rosy, ba bude přeci slunko a teplo :-). V průběhu dalších mailových konverzací hlásí Špáča, že nemůže z rodinných důvodů jet. Posléze na to začne Martin simulovat srdeční příhodu, někde v Normandii zřejmě nad hrobem padlých hrdinů a Vašek nám píše, že by chtěl vzít na tuhle pouť svého kamaráda.
Vsuvka z naší další komunikace:
Vašek rád bych s sebou na naši cestu vzal kamaráda, je to hrozně fajn kluk našeho věku, který bezproblémově zapadne. Svým vyprávěním jsem ho nadchnul natolik, že by se k nám moc rád přidal. Jeho nadšení dokazuje i fakt, že by si kvůli tomu koupil novou motorku, momentálně totiž jezdí na Vmaxu, nicméně zkušenosti z offroadu má.
Martin No nic – zase nějaký prášky a kapačka a pustili mě – ale! Normálně se říká, že se někomu kousne pumpa – u mě to je trochu jinak –je to jako by z mýho motorku, co mě pohání z ničeho nic spadnul řetěz.
Špáča K cestě do Alb. V tuto chvíli to mám zatím 50/50 a těch 50% nezáleží na mě… Pokud vše půjde tak moc rád pojedu. Pomalu si dělám hromádku nejnutnějších věcí na cestu…Jasný rozhodnutí budu mít tento týden…
Začíná se to celé kapku zamotávat, ale osudu nelze poručit. Martinovi držíme palce a chápeme, že nechtěl riskovat další příhodu nad případným horským hrobem Albánských hrdinů, kam již žádný vrtulník nepřiletí. Kamaráda od Vaška vítáme a Špáča to nakonec zvládne a přidává se. Já mezitím kapku znejistím, kdo a jak bude navigovat a vůbec celou akci řídit. Činím tedy další geniální rozhodnutí a od Údržbáře Grunty si nechám do navigace nahrát poslední verzi outdoorových map do Albánského kraje! Jen mě nedocvakne, že mi to většinou jezdíme na 12kg biku. Do toho všeho ještě zvládnu zažít scénku při přezutí pneu u mých kamarádů Venci a Tomáše z Honda Racing Team. Tam mi totiž moje GSo přiváží Venca se slovy „ty vole to mi řekni, proč si to všichni kupujete? Vidlice na piču, sedíš na tom jak na hrnci, ovládat se to nedá atd.“ šeptám mu „tady Ti to nemůžu před tou vaší klientelou říkat, ale hoši, pojedou s námi 2ks Africa Twin, tak dám potom vědět“ :-).
Blíží se odjezd a já se konečně začínám moc moc těšit. Nakonec jedeme ve dvou skupinách, první ve čtvrtek Vláďa, Vašek, Ondra a já a druhá skupina páteční v podání kosmického dua Špáča a Mattes. Už z mailů je mi jasné, že pojedu s veselou partou ostřílených motorkářů. A to jsem z té předešlé komunikace vůbec netušil, že text od Vaška o jeho kamarádovi „je to hrozně fajn kluk našeho věku“ znamená, že až se s nimi sejdu, tak přijdu na to, že jsou všichni do jednoho stejně tak mladí jako já :-).
Vsuvka z naší poslední komunikace před odjezdem:
Špáča přeji Vám klidnou a pohodovou cestu! Kdyby Vám něco chybělo tak napište a já to dovezu… Nejspíš v zubech :-() Příště jedu jako Mattes. Dnes mě řekl, že na to “sere” a že jede na “Kvéru” to znamená, že si skoro nic nebere a všechno si s láskou půjčí 🙂 No mám se ještě co učit …
Vašek v průběhu příprav Co neujedeme dovedností, to urveme srdcem a vůlí
Kapitola první – Moto Mořeplavci
Je čtvrtek ráno a já vyrážím na sraz s klukama. Proběhne krátká seznamka, na které kluci koukaj na moje GSo a ptají se „to máš nový?“ odpovídám „ne, jen se o to hodně starám“ Vláďa na to „hele, Vašku on nemá ani podřenej šusplech“ usmívám se, páč v ten moment netuším, že jsou to moje poslední chvíle strávené s tak zachovanou motorkou. Je hezké slunné počasí cca. 18 °C a my jedeme vstříc našemu osudu. Díky počasí volíme průjezd přes Strážný směr Passau, dále Salzburg až pod Plockenpass, kde jsem zajistil ubytko. Už na Kubově Huti začínám zjišťovat, že doma ponechaná warm vložka byla vcelku chyba, páč je tam 10 °C. To ještě netuším, že při průjezdu skrze horské tunely za Radstadtem bude pouhých 7 °C a nahoře bude ležet sníh. Kurňa, když ho člověk potřebuje na skialpy, tak nic a najednou, když jedeme k moři na motorkách, tak napadne. No nic, za tunelama vyměknu a nasazuju jedinou mikinu co mám. Zespod do rukou mě aspoň hřejou hefty. Do ubytka dorážíme po 7mé večer, dáme jídlo, pivko, kořalku a jdeme hajat jako poslední z hostů až po půlnoci. Pátek ráno vstáváme, je krásné slunné počasí, nálada na výborné úrovni, tu nám ještě zlepší Slovenský barman, který nám podává snídani a daruje motorkářskou mapku okolí vč. Itálie. Dáme snídani a vyrážíme směr Benátky přes Plockenpass se spoustou vraceček. Dále pokračujeme dle darované mapky po motorkářských trasách, které mají své nezapomenutelné kouzlo. Celý den nádherně a u moře již 25 °C. Jen kosmické duo Špáča / Mattes vyráží od Práglu za zimy, mrholení a se zpožděním. Přejeme jim ať někde v Alpách nezmrznou, a hlavně bezpečně dorazí. První skupinka doráží do Benátek kolem 5h a jde hledat přístav, z kterého nám další den odjíždí trajekt. Nevím, jak to ty lodní společnosti mají, ale přístav jsme celkem hledali více jak 1,5h a most přes záliv do Venice známe od této chvíle nazpaměť. Druhá skupina doslova doletí do Benátek kolem 9té večer a stihne s námi pivko i večeři. Tu bezpečnost si k srdci dle vyprávění moc nevzali, ale za to budou mít asi spoustu fotek ze své dálniční kosmické cesty. Už nevím přesně do kolika jsme popíjeli, ale zamluvený hotel byl, tak zvanou Benátskou třešničkou na dortu :-). Umakartové stěny udělali v hotelu svoje, mě, Špáčovi a Vláďovi nejdříve noc nabourala sousedská dámská párty končící kolem půl 6té ranní. Pak nám do toho všem dohromady okořenil spaní požární poplach nastavený někdy na 6:15 a konečnou ránu tomu dala digitální ústředna s budíčkem přes telefon kolem 7h, kterou si nikdo z nás neobjednal … uf. Takže z hotelu se doslova vypotácíme a někteří se těší, jak se na trajektu vyspí. Ráno se chci nasoukat do moto kalhot, ale Vláďa si bere kraťasy. Zadumaně na něj zírám a on na to „bude teplo a budeme tam čekat“. Beru si tedy také kraťasy a pak mu moc děkuju, páč Řecký mořeplavec dostál svému jménu a má min. 3h sekeru. No co, jsme na dovolené a není důvod se stresovat. Na lodi nám pak ještě oznámí další 1h zpoždění a my začínáme tušit, že nedělní přechod hranic Řecko/Albánie nebude odpolko, ale možná už za šera. Normálně bych už začal až nedělní motorkářskou poutí, ale to by nesměl Mattes na tomhle Jadranském parníku vytáhnout karty na Poker. Ubytujeme se, kajuty pěkné, kocábka přiměřená a bar i restauraci má. Je krásných 14:00h odpoledne, tož zasedneme ke stolu, dáme první pivka a Matess tasí karty se slovy „dáme Texas Holdem, co kluci, kdo z vás to umí hrát?“. Ondra a já hlásíme, že poker jako nějak hrát umíme, ale ne Texas Holdem. Vláďa s Vaškem hlásí, že to vůbec neumí a Špáča konstatuje, že nehraje. Mattes nelení a hučí do nás, že nás to naučí. Vašek jako tvrďák kontruje, že jde za chvilku, tj. před třetí spát, ale jednu partičku zkusí. Co vám mám napsat? Hazard to je sviňa :-). Parník se pomalu šplouchá, pivko nedochází, gin také ne a my proškoleni Mattesem začínáme hrát. Teda dáli se to nazvat hraním pokeru. Páč Mattes, kterýž to si v průběhu hry propočítává pravděpodobnosti občas po vyložení karet na stůl koulí vočima a pokládá otázku proti hráči „a co jsi jako z toho chtěl hrát?“ většinou mu odpovíme „no čekal jsem na kartu, kdyby jako přišla“ čímž se vlastně sem tam stane, že vítězem je ten hráč, který by správně vůbec vyhrát neměl :-). Jedinej rozumnej u stolu je pak Vašek, který dostojí svého slova a jde skutečně před 3tí spát :-). Jak správně chápete je již k ránu nedělnímu. Po Vaškovi dáme ještě jedno kolo a pak jdeme hajat všichni. Znovu se potkáme až ráno, tj. u oběda, kdy zjistíme, že parník nabral ještě další zpoždění a my tudíž do Řecka dorazíme kolem 7mé večer jejich času.
Kapitola druhá – Albánská noční jízda:
Je krásných 19:15 času místního a my vyrážíme z trajektu rovnou směr Albanie do cílového města Sarande. Teda kousek před něj, páč tam má náhodou Ondra v kempu nějaké kamarády. Až na hranice Řecko/Albánie je vše na pohodu, tedy vyjma toho, že už je tma jak v….. Hned za celní branou v Albošce je betonová rýna jak sviňa což při průjezdu Vašek okomentuje slovy „že by nás už vítali?“. Dál od hranic již pokračujeme nejen v noci, ale i za lehkého svěžího deště. V jeden moment nám navigace ukazuje odbočku, ale kde nic tu nic, a tak nám, respektive Ondrovi náhodní Albánští chasníci s mercedesem u cesty začnou ukazovat trasu. Jsou vcelku moc ochotní, a tak jedeme za nimi. Večer se pak o tom u pivka bavíme a bylo nás víc, kteří si mysleli, že nás zavedou na nějakou loučku a tam si pod pohrůžko samopalu navěky vypůjčí naše stroje. Nicméně Albánští chasníci nám asi chtěli ukázat noční krásy kraje vč. malebného přívozu přes mořskou zátoku. Tam jsem byl vcelku rád za tu tmu, páč za světla bych na ten vor nevlezl ani s bikem :-). Pokračujeme dál, tma neustává, déšť se stupňuje a my už to máme jen 5km. Uf, jako v pohádce má náš první den dobrý konec. V městečku Ksamil nalezneme moc hezké ubytování s restaurací hned vedle. Ještě nám chlapík domu uvolní jeho parkovací místo za plotem pro naše motorky a my jdeme na véču i pivko. Tuším, že pak se asi zase hrál Texas Holdem, ale to už si nejsem úplně jistej, tak tedy dobrou noc děti :-).
Kapitola třetí – Albánské šotolinky, aneb každý to má jinak:
Dobré ráno Albanie. Vstáváme kolem 8mé, stále ještě mrholí, ale má se to roztrhat. Skočíme na stroje, vybereme prašule a jdeme na snídani. Dnešním cílem je stará ponorková základna před městem Himaré a pak Albánské šotolinky dle druhého vydání knížky od Filipa Webera (dále jen F.W.). K tomuhle dobrodružnému chlapci se ještě v dalších řádcích několikrát vrátím. Cesta vede stále po asfaltu, do kterého Albánský dělník přidává křemínkový kamínek, což za našeho pohodového mrholení dělá z asfaltové cesty lední kluziště. No nic, nejsme tu na borůvkách a jedeme, teda až na Mattesa, který dle našeho hodnocení letí. Von má teda jiný pneu než my, ale …. to ale pochopíte v dalších řádcích. Mrholení pomalu opadá a my už pak pokračujeme po suché asfaltce. Dovolím si zde napsat, že dnes již asfaltka protíná Albánskou přímořskou riviéru plnou hotelů i restaurací. Ta změna za těch 8 let co jsem zde nabyl je ohromná. První naše zastávka je hned před ponorkovou základnou, přesněji u pevnosti Porto Palermo. Tady zastavujeme a někteří by chtěli dát kávu. Jenže se ozvou jiní, kteří hlásí „pojedeme na tu pevnost, ten výjezd přeci dáme“ už to, že skupina je nejednotná něco značí, ale kluci jsou veselá kopa a hlásí dál „kdo to první složí, tak mu platíme pivko“. Jsem tu novej, naladěnej na zážitky, tudíž nekladu odpor a vyrážím hned za Vláďou. Zde je asi potřeba vám čtenářům sdělit, že od této chvíle už nebylo na našem putování nic normální :-). Vláďa vystřelí skalku k pevnosti jako by nic a já při druhém chcípnutí motorky přemýšlím, jestli jsem si nepopletl zájezd. Poté co mi potřetí umře stroj na mě Vláďa volá „musíš pořádně zatáhnout za plyn“ kontruju „jasně já vím, jen skálu jsem ještě nejezdil“. Musím se hodit do levelu CK Voděnky a na chvilku přepnout mozko míšní laloky, šup a jsem rázem na pevnosti. Odložím svůj stroj a jdu mrknout na ostatní. A hle, rázem máme dnešního vítěze na pivko zdarma. Špáča pokládá svoji novou lásku Africu Twin na pravý bok. Od této chvíle jede až do konce zájezdu bez pravého zrcátka, s podřeným bokem a šrámem na jeho zánovním horním kufru. Když ho zvedneme, tak ještě utrousí něco jako „to pivko zdarma je kucí vlastně dost drahý“. Když jsme u pevnosti fšichni, tak se jdeme podívat do areálu, jenže u vstupu hlásí Mattes „ty vole kluci, ta pevnost je moc velká, na to nemáme čas“ tož se všichni otočíme a jedeme se podívat na tu ponorkovou základnu hned vedle. Ještě před sjezdem dolů, když už Vašek sedí na motorce, tak má potřebu nám sdělit jeho vnitřní pocit „může mi někdo z vás vysvětlit, proč jsme sem vlastně vyjížděli?“ :-). Já neznalý všech vychytávek těchto enduro poutí skáču dolu po skalce jak horská koza a 4x jebnu ten můj netklej šusplech motoru. Dole nad tím lamentuju a kluci na to „a máš zvednutej podvozek“ já na to „a jak se to jako u GSa dělá“ odvětí mi „ty vole máš tam přeci takovýho panáčka s kuframa, tak si to nastav“ sem zas jednou za pitomce :-(. Poté pokračujeme dál na základnu, kde si jen potvrdíme včerejší informaci, že je cizím nepřístupná. Tož to otočíme a jedeme zpět pod pevnost na to kafe a teď už i na oběd. Ondra od základny vyletí jak pták a mě mírně couvajícího při rozjezdu trefí do levého kufru. Od teď už mám k podrápanýmu šusplechu i rostřelenej kufr, ach jo :-(. Nebojte se, kapitolka nekončí, páč máme před sebou ještě půl dne 🙂. Po obědě se vracíme zpět a v městečku Borsh odbočujeme dle knížky F.W. na první šotolinky. Nevím, co si pod pojmem Albánská šotolinka od F. W. mám představit, ale kamení tam bylo na můj vkus dost. Stále stoupáme až se Mattes zastaví v kozí stezce. Uff, jsem vcelku dost rád, že tohle je slepá varianta, páč kdybych to měl jet, tak se asi už se svým GSem neuvidím. Taháme zpět Mattesovo GSo a Vláďovu Afriku a volíme jinou cestu. Ne, že by byla lepší, ale je alespoň o hodně širší. Je krásný slunný den, nálada kluků skvělá, já plný emocí, a tudíž to tím drobným kamínkem hrnu hned jako druhý kousíček za Vláďou. Na to, jaký je pod námi povrch, tak na tom vcelku dost letíme.
Vsuvka – Teprve až večer u pivka se dozvím pro mě vcelku důležitou informaci. Říkám totiž klukům, že Vláďa to přede mnou dnes slušně rval a dle mého má tu Afriku dost pod kontrolou, na to mi kluci odpoví „ty to nevíš“ já na to „jako co mám vědět“ kluci „že Vláďa roky jezdí Enduro“ já na to „aha“. No a od této informace jsem se již na Vláďu tolik nelepil, jestli mi někteří rozumíte :-).
Vláďa v jeden moment čeká za mírnou zatáčkou, kde se cesta víc zvedá a mění ve zcela volné kamení. Zastavím kousek nad ním, páč pod ním to ani nešlo a čekáme spolu. Je už to nějaká chvíle a nikdo nepřijíždí. Hlásím, že Mattes byl kousek za mnou a přijde mi to divný. Vláďa odvětí, že kluci určitě zase fotí a nahrávají videa. No co, jsem tu nováčkem a kluci se léta znají, tak neplaším. Za nějakou dobu přijede Vašek, což nevěstí nic dobrýho, páč jezdí normálně až jako poslední sběrač. Moje prvotní divnost se potvrzuje, když na nás mezi jeho větami huláká nějaká divná slova „Mattes skončil pod motorkou“ k…. „nemohl to zvednout“ d…. „jsme dnes dojeli“ k…. „Ondra prorazil motor“ atd. Tož skočíme s Vláďou na stroje a jedeme zpět. Mattes je kapku podrápanej vč, jeho GSa, kde naštěstí prorazil jen koncovku výfuku. Hůř je na tom Ondra, který skutečně prorazil levý blok motoru. Jinak jsou Ondra s Mattesem bez větších šrámů. Co dál doktoři? Kluci volají, kam mohou a informace nejsou dobré. Vláďa a já jedeme směrem k prvním horským baráčkům. Máme štěstí v neštěstí, páč necelý km od nás s Vláďou ukecáme staršího chlapíka (teda ukecáme není asi to správné slovo, zabere hlavně lingvistická záležitost klacíků malujících na zem, okořeněno pořádnou mimikou rukou a nohou), který vlastní Mercedes Sprinter a po nějaké chvilce mu mezi rýži, pšenici a vajíčka vecpeme do káry Ondrovo GSo z kterého docela chčije olej. Ha Ondra má odvoz za necelou hodinku, a jede s borcem dolů do městečka Borsh, z kterého jsme vyráželi. Štěstí teda i je, že chlapík netušil, že si za tu jednu motorku na vajíčkách může koupit dalších 10 mercedesů :-). My ostatní sjíždíme dolů z hor na svých stojích. Já rozjařen svoji první velkou GSo jízdou a doposud žádným pádem valím zpět jak to jde až do místa, kde už to pro mě nejde a levou nohou udělám vcelku hlubokou brázdu v kamení abych odpružil pád. Fuj, to bylo o fous! Špáča do sviští hned za mnou a hlásí „ty vole Mejstřo, kdybys lehnul, tak já bych tě přejel“. Od tohoto momentu, jedu dolů už normálně. Dole v restauraci dáme standardně pivka a řešíme co dál. Ptáme se číšníka, jestli tu není nějaký moto servis a borec odpovídá, že je. Zvedne telefon, někam zavolá a hlásí ať chvilku počkáme. Za hodinku přijede Albánský maník a přesvědčivě tvrdí, že to Ondrovi zalepí. Neskutečné se stává skutečným a Ondra má v 8 večer GSo pojízdné. Tuším, že celá oprava byla za 500,- Kč. V tuto hodinu je většina z nás už nepoužitelná na nějaký další přesun, a tak zůstáváme na noc ve městě s tím, že zítra vstaneme brzo a všechno doženeme. Tuhle krátkou kapitolku zakončím již jedinou větou. Na první šotolinkový den to byl slušnej výkon, co klucí 🙂.
Kapitola čtvrtá – Albánské hory, aneb i shortcut od Grunty se dá jet na 250kg motu
Na to, v kolik jsme se dopotáceli do pelechu, tak sedíme v 7 ráno na strojích směr Vlore. Vcelku pěkná svižná ranní jízda po asfaltu s azurovým počasím. Po výjezdu vracečkama pod horu Maja Thanasit se kocháme ranním výhledem na moře z výšky přes 1 000 m.n.m. Tam nám na žádost Vaška, Mattes předvádí, co ho naučili při kaskadérském kurzu, který absolvoval. Slunko svítí, nálada opět vynikající. Z Vlore už jedeme v 5ks, páč Ondra už nechtěl pokoušet další proražení motoru (k pochopení – jak si narychlo Ondra koupil GSo, tak mu nestihli namontovat padáky). Dle knížky F.W. máme směřovat Albánskou šotolinkou směr Tepelene a dál do Corovode. Vše by bylo možná jinak, kdybychom nezakufrovali a tím pádem zvolili náhradní trasu dle mojí aktualizované navigace. Jsme ztraceni v Albánských ropných polích někde mezi Vlore a řekou Vjose. Nádherná krajina, jen nevíme, jak se z tohoto místa vymotat. Volba je jasná, mám přeci ty outdooor trasy. Z původních cest se rázem stává Údržbářův shortcut pro jednoho bajkera na lehkém kole. Kdo do teď neměl podrápaný stroj, tak už ho od větví keřů má. Když projedeme tenhle uzounký úsek, tak se rázem cesta zvedne a změní ve vymleté říční koryto. Díky navigaci jedu první a šprcnu se na první těžkém úseku. Opět mi mentálně pomáhá Vláďa, který na mě volá přidej plyn a ona to ta motorka dá. Což je rada nad zlato, páč vůbec nikdo z kluků se neptá, jestli to dám já :-). Tady musím použít nesmrtelnou hlášku Ferdy, kterou zahlásil v Rychlebech na můj skok v Super flow „Někteří nemají zřejmě v tý lebeční dutině nic jinýho, než vyblýskanou kulečníkovou kouli“. Opět se přepínám do jiného levelu a úsek vyjíždím. Když vidím další úsek, který mám před sebou, tak se kluků ptám, jestli to jako myslí vážně. Přátelé, kamarádí, nutno konstatovat, že ne jen CK Voděnka má Magory s velkým M. Kluci se tváří, že se vracet přeci nebudeme a nějak to dáme. No dobrá, pouštím před sebe Vláďu, kterýžto jako další v pořadí skládá svoji Afriku Twin do značně hlubokého kamenitého korýtka. Když se ho jako jeden z prvních snažím vyprostit z pod Afriky se slovy „jsi v pohodě?“ odpovídá „co já, na mě ser, ale ta motorka“ :-). Musím přiznat, že odhodlanost kluků, s jakou hodlají překonat tento úsek, který by byl pro většinu členů Voděnky na biku nejetelný mě fascinuje. Vláďu nakonec vyprostíme, stroj zvedneme a pošoupneme oba dva o kus výš. Nakonec se kluci za společné podpory a drobných polopádů dostanou všichni nahoru. Já hlásím, že na tohle fakt nemám játro a chci to někudy objet. Jo vážení, tahle parta vás jen tak nenechá, najednou je u mého stroje Vláďa a drápe se s ním nahoru. Vašek nahoře hlásí pauzu, neboť je krásné slunné počasí s 27 °C a on po této 1h trvající taškařici vypadá jak rajče. Zde si vzpomenu na Martina, že asi udělal dobře když nejel, páč tady by se mu ty trubky asi ucpaly a spadnul i ten řetěz, jak psal. Máme skvělý čas, je popoledni a za tu 1h jsme drápli +- 400m :-). Po odpočinku valíme dál. Cesta už je podstatně lepší a odpovídá popisu šotolinky. V Tepelene dáme značně pozdní oběd a jdeme si nakoupit vodu na kempování. Ano, čtete správně, chtěli jsme skutečně kempovat v NP Kombetar i Bredhit te Hotoves-Dangelli. Vyrazíme tedy směr NP a ejhle azuro vystřídá déšť. Řešíme co dál. Chlapské rozhodnutí – dojedeme do prvního městečka a ubytujeme se. V městečku Kelcyre, kam dorazíme se, co čert asi chtěl, udělá zase pěkné počasí. Nastává hlasování, kde 4 jsou proti 1 a tudíž vyrážíme kempovat. Je to přeci jenom kousek a nevezeme si ty stany jen tak pro radost. Zde je nutno si přiznat, že to demokratické hlasování nebylo úplně ideální volbou :-). Po pár km vjíždíme do parku a zlehounka koukáme po místečku na stan. Jen v jeden moment cesta odbočí prudce do leva nahoru od malebně vyschlé říčky. Mě teď vlastně došlo, proč jsme tam dole nezastavili, páč jsme chtěli tu říčku s vodou :-). No nic jedeme nahoru a že ta cesta stoupá. U vísky Raban ležící kousek pod 1000 m.n.m, kde jest asi 5 chýši už jedeme za šera a začíná pršet. Ten lehký deštík by snad ani nebyl takový malér, ale ty blesky, takhle vysoko, to nevěstilo nic dobrého. Úplně nahoře je najednou na pahorku osvětlená chýše pro turisty, kde nám dědeček s babičkou nabízejí kávu atd. My až na Vaška mumláme, že to už dojedeme dolů a s díky toto místo opouštíme. Mě osobně se nahoře s Albánským bleskem spát pod stanem nechtělo vůbec. Už jsem si v těch horách zažil své a bezpečněji se cítím při bouřce v nížině. Jenže to nevíme, že za touhle chýší dnes už asi jedna deštivá smršť prošla. Z tohoto místa už sjíždíme za naprosté tmy, v naprosto jílovitém bahně, hlubokých kalužích, a to v takových úhlech, že je možná dobře, že jsme na tu cestu neviděli!!! Já svůj stroj ještě nahoře pokládám do moc hezké bahenní kaluže a nějakým zázrakem se stihnu i sám vyprostit. Vláďa, který je kousek ode mne to v tý tmě ani nevidí :-). No, co, když jsme tu, tak už to holt dojedeme, hlásí kluci. Mattes trousí něco o tom, že to jeho pneu na tohle fakt není. Ptám se jich, jestli je tohle na jejich poutích normální a oni na to, že zas až tak tohle nejezdí. Kloužeme dál, díky adrenalinu není třeba navlékat nepromoky, páč je nám všem vcelku dost teplo. Asi nás ten nahoře na začátku viděl, a proto vypnul to světlo, méně jsme totiž vnímali ty několikaset dlouhé strže vlevo i vpravo a tím pádem se mohli více soustředit jen na to klouzání se v bahně. Nicméně i přes tuto situaci je nálada všech na výborné úrovni a bereme to sportovně. Už už jsme skoro dole a my s Vláďou čekáme na ostatní. Opět nikdo nikde. Vláďa se vrací a já jedu na průzkum dál, mrknout na to, kde je ta avizovaná asfaltka. Po chvilce se vracím a potkávám kluky, opět se tlemí od ucha k uchu, páč Mattes tenhle den předvedl zřejmě své vrcholné číslo. Večer u pivka to pak Vašek okomentuje slovy „efektně jsi to tam Mattýsku zahodil, je vidět, že ti ten kaskadérský kurz k něčemu byl“ :-). Je již kolem 9té a my to máme ještě 7km do města Corovode. Na posledních 4km po asfaltu pak Špáča nasadí takové tempo, že mu nestíhám. Asi měl už hlad. Hned na začátku města nám do cesty přijde moc pěkný několika hvězdičkový hotel a Vláďa se Špáčou jdou domlouvat ubytko. Vyjdou ven s mladou dívčinou a hlásí, že pokoje máme. Jen děvče, když nás vidí žádá, abychom si alespoň vyzuli boty. Mattes se v ten moment raději schovává v šeru, neboť po svém pádu připomíná hocha, který se právě vyválel v korýtku u prasat. Zouvání se přestane řešit v momentě, kdy nějak vyjde najevo, že hotel má i prezidentské apartmá. To už se Mattes vynoří ze stínu a volá na děvče „I’m president, I’m president“. Opět úspěšný den s velkou dávkou štěstí. Máme střechu nad hlavou, Vašek s Mattesem svoje prezidentské apartmá a všichni dohromady i večeři.
Kapitola pátá – Albánské hory, aneb bahno nás neopouští
Možná by, jste nevěřili, ale večer v hotelu jsme u pivka a kořalky udělali skvělé rozhodnutí. Nejet tento den, jakým si výstupem přes horský klášter k jednomu z vrcholů pohoří Tomorrit ve výšce 2 350m.n.m. jak byl původní plán. Vašek si totiž po posledním nočním přejezdu hor půjčil od Vládi výňatek z knihy F.W. a četl nám „projedete klášterem a pak už jen stoupáte nahoru“ hm zajímavé „výjezd je velmi prudký“ hm „tak kluci tohle já nejedu“. Bylo to divný, ale souhlasili jsme všichni :-). Druhá náhradní varianta průjezd vyschlým kaňonem řeky vzala za své u snídaně, kde tuším četl Špáča „Z jara a na podzim neprůjezdné“ hm „za mokra moc nedoporučuji pro cestovní motorky“ jaká je Vláďo další varianta? 🙂 Vláďa na to, zajedeme do historického města Berat, pak se kousek vrátíme a po lehké šotolince směr Gramsh. Cestou jistě někde zakempujeme. Roztáčíme tedy naše kola dál. Nějak jsem si ráno zadal trasu jako první do navigace, tak mě kluci nechají jet jako vedoucího do Beratu. Je opět krásné slunné ráno, nálada výborná a já šťastný, že jsem přežil první dva dny šotolinek valím po asfaltu směr Berat. Cestou se mi sice zdá, že mi to dvakrát trochu ulítlo, ale nevěnuju tomu tolik pozornosti. Jsme kousek před městem, projíždíme malebný borovicový lesík se spoustou zatáček a náhle přede mnou krásná vracečka. Tož podřadím, přibrzdím, naklopím a ve vteřině pak i pokládám své Gso na místní asfaltku! Nějak jsem totiž zapomněl na ten jejich zk… křemínkový kamínek. Aniž bych brzdil, tak mě obě pneu najednou kloužou a já odlétám ven ze zatáčky. Tady se však projeví ta pravá láska německé motoholky, neb opřená o padák vykružuje 360° a vrací se zpět ke svému příteli, aby do mě vzápětí drcla a žádala o vypnutí motoru. Kluci se tleměj jak nikdy. Tímhle mým kouskem přidám na náladě všech :-). Opráším se. Kluci mi zvednou stroj a jedeme dál do města. Tam Vláďa vymyslí výjezd k hlavní pevnosti Beratu. Normálně bych to nepsal. Ale kdo jste kdy byl na Karlštejně, tak si představte ty davy turistů a nás jedoucí v té stoupající uličce s krámky, která je tady asi tak 3x prudší a vede po dlažebních kostkách, které kloužou jak sviňa. Sem chvilkama myslel, že se nahoru ani nedostaneme! No nic, dojeli jsme nahoru a já měl jasno, dolu fakt stejnou cestou nejedu. Po prohlídce pevnosti se k mému nápadu jet jinudy přidávají i kluci. Hlásím, že již vím kudy a vedu kluky mezi domky pod pevností. Sem zase zapomněl, že mám tu outdoor mapu, a tak končíme v místním slamu. Moje průvodcovství zastaví až jakási babička s igelitkama v rukách, která na mě třeští oči kam chci tou prudkou ouzkou pěšinou jako jet. Kdo z vás viděl někdy Red Bull urban downhill favela v Rio de Janerio, tak takhle nějak to tam vypadalo. Tož se otočíme a najdeme normální asfaltku dolů. Dáme rychlý oběd a mažeme na tu Vláďou slibovanou lehkou šotolinku, kde budeme stanovat. První km jsou skutečně po lehké Albánské šotolince a vedou po úpatí hor NP Kombetar i Malit te Tomorrit. Vše by snad bylo na pohodu, kdyby opět nezačalo pršet a my s úsměvem na tváři nepokračovali dál. Nandáme nepromoky a konstatujeme „to se tam vzadu roztrhá, ta hora vpravo si to přidrží“ jak velký omyl vážení. V momentě kdy jsme opět na vrcholcích 1 000 m.n.m. se změní větřík a hora deštík vrátí zpět na nás. A je to tu zas 5tá odpolední, my v horách, déšť a povrch, který se ze šotolinky mění na krásně jílovité bahno! Až do teď sem vám fakt netušil, co jde za mokra a bahna na takovém cestovním enduru vyjet i sjet. Směřujeme přes vísku Darhe ležící u dvou přehrad a je nám opět jasné, že se musíme nějak dostat z těchto hor. Tohle už je jen pro klidné povahy, co mají v té lebeční dutině tu vyblýskanou kulečníkovou kouli :-). Špáča se cestou zacyklí do bahna na levý bok tak, že ve dvou s Vaškem nejsou schopni motorku vyprostit. Mattes začíná rezignovat nad svým super pláštěm, který toto Ropákovo korýtko už vůbec nedává a já začínám přemýšlet o normálnosti tohodle zájezdu :-). Nakonec je Špáča vyproštěn, Mattes si mění svoje GSo s Vláďou za Afriku a já žasnu nad tím s jakou náladou to kluci celé dávají. Zde musím konstatovat, že nám průjezd v těchto chvílích značně urychlují moje outddoor mapy, páč jinak bychom asi kufrovali. Vybrat si totiž lepší cestu v momentě, kdy všechny křižovatky vypadají, jak vymleté a rozježděné koryto od Gruzaviku jde jen velmi obtížně. Volíme cestu sice správnou, ale opět nastane úsek snů. Je vidět, že Vláďa ty endura má v ruce, a nakonec nám několika vyváži moto nahoru. Teda vyváží asi neodpovídá realitě, páč v ten moment už nám s lopatou pomáhá i místí Albanský domorodec a všichni se snažíme daného jezdce nějak potlačit atd. Hurá, nastávají poslední km závěrečného sjezdu …. pro vaši představu už pouhých 12 km :-). Opět se ocitám ve vcelku prudkém sjezdu, kde se zastavím a Vláďa mi znovu radí „musíš dolů tím kamením s vodou“ kontruju „já vím přesně kudy mám jet, jen s tímhle lehkým strojem pod sebou se musím minimálně dvakrát zhluboka nadechnout“ :-). No nic, kloužeme se dolů, jak jen je to možné. Po dalších sjezdech absolvujeme drobnou zastávku, na které Vašek hlásí „jak že se jmenuje ten d….. co to napsal“ nerozumíme „cože, kdo co napsal?“ Vašek „ten k….. co napsal tu knihu, podle který jedeme“ Vláďa „aha, jo tenhle …. Filip Weber“ Vašek „to je k….., to tam nemohl napsat, že za vlhka a deště je cesta zcela nesjízdná?“ :-))). Tohle nám opět zvedne náladu, páč my to zatím úspěšně sklouzáváme! V jeden moment, kdy se kloužu kousek za Mattesem, tak zrovna brodí bahenní kaluž a ejhle už vidím jen koncové světlo Afriky. Celé 2 vteřiny a Mattes je rázem ve svahu jak sviňa, držíc brzdy a opřen o náhodné křoví. Nebýt tam to křoví, tak už by Vláďa, svoji Afriku tahal ze dna rokle vrtulí. No nic, běžím ihned vytahovat Mattese, ale vůbec to nejde. Nakonec přibíhá i Špáča, který chtěl nejdříve fotit, ale když vidí ten padák, tak jde ihned pomoci. Afriku i s Mattesem vrátíme zpět na bahenní stezku a pokračujeme dál. Tenhle den je prostě den Mattýska, opět jede přede mnou a projíždí vcelku hlubší kaluž. Bum a už se koupe do půl těla v kaluži i s Vláďovou Afrikou, štěstí, že zrovna levý bok, jinak by asi ten motor utopil. Foto by to bylo kultovní, ale já raději rychle hledám místo, kde rozumně odložit Gso a mažu tahat Mattese z kaluže. Jak mě ten první pád do rokle vyděsil, tak tenhle mě fakt pobavil :-). Pár metrů za kaluží už si Vláďa bere zpět svůj stroj se slovy „já už si to od Tebe radši vezmu a ostatně za chvilku je tady stejně asfalt“. Ten teda nakonec přišel až po 3 km a průjezdu vyschlým říčním korytem, ale to už bylo na pohodu, páč byl na zemi kamínek, a ne nějaké jílovité bahenní svinstvo. Na asfaltku najíždíme už za tmy, ale alespoň za sucha. To nám vydrží asi jen na první km a pak začne brutálně chcát. Asi si ten nahoře řekl „jsou chudáci celí od bahna, tak je trochu omyju“. Co dál psát doktoři, zase máme kliku a bereme hned první hotýlek na začátku Gramsh. Přestože se vcelku dost umyjeme u venkovních vodních korýtek, tak po našem nastěhování jdou vytřít hotel. Dáme výborné místní jídlo, pár piv a jdeme hajat.
Kapitola šestá – trio v kaňonu Devolli
Po těch krásných pohodových dnech jsme se již večer dohodli na rozdělení teamu do dvou skupin. Mattes s Vaškem už nechtěli zažít další horskou bahenní lázeň a zvolili západní asfaltovou trasu směrem do Makedonie. Já, Vláďa a Špáča chceme ještě zažít nějakou tu pohodovou šotolinku 🙂 a tudíž vyrážíme brzo ráno kaňonem Devolli směrem přes vyschlou přehradu až do Maliqu. Tahle trasa vede nejdříve asfaltovou cestou bez jediného auta až k přehradě a dál už skutečnou pohodovou Albánskou šotolinkou. Tohle byla volba ONE, páč trasa je plná úžasných zatáček vedoucích nádhernou krajinou v kaňonu Devolli. Stavíme, fotíme, kocháme se až dojedeme k přehradě, kde probíhá megalomanská stavba za pomoci zřejmě zahraničních dotačních programů. Zde si nejsme jisti kudy máme jet, neb nikdo nezveřejnil ceduli, co jest cesta a co jest stavba. Vše už vede po šotolině, moje outdoor mapa nic nezná, a tak volíme výjezd nahoru nad přehradu. Tam si dává Špáča svačinu, Vláďa jede na obhlídku stavby a já se kochám. V jeden moment, kdy už je Vláďa zpět a čeká kousek od nás až Špáča dosvačí najednou slyšíme „Kurňa, kluci, pomoc“ nevíme co se děje a hle Vláďa leží pod Afrikou. Začneme se se Špáčou smát jak nikdy. Vláďa „vy volové, mám pod tím nohu“ my přicházejíc odpovídáme „co jsi bože dělal“ Vláďa „čekal jsem na vás a chtěl se opřít, no a spadla na mě“ :-). Furt se chichotáme a Špáča jde fotit, Vláďa „k….. Špáčo pojď to ze mě zvednout“ dále „ty v…. bacha na ten kryt“ atd. Tohle byl zase jednou zážitek vidět závodníka ležet pod Afrikou na rovině. Zvedneme Afriku s Vláďou a pokračujeme dál přes přehradu. Shora sjíždíme zase dolů a zjišťujeme, že by se to dalo projet i spodem přes staveniště. Cesta vede dál malebným kaňonem po pohodové šotolince, kde tak do dvou let bude asfalt. A je to tu, první defekt. Vláďa nabere do svého pneu šroub, ale veškeré kouzlo endurového dobrodružství kazí volbou místa události. Jsme ztraceni v Albánském kaňonu a Vláďa píchne 500 m od pneu servisu, který je jediný asi v oblasti 40 km čtverečních. Pneu je během chvilky zalepeno a my pokračujeme dál přes Maliq směr Makedonské hranice. V městečku Pogradec pod Ohridskýmjezerem ještě zcela náhodně potkáváme Ondru, který jede na místo střetnutí v Makedonii.
Kapitola sedmá – návrat v našem stylu
Z Pogradce už tedy pokračujeme ve čtyřech a v Makedonii za Ohridským jezerem se potkáváme ještě s Mattesem a Vaškem. Původně jsme s Vláďou zvažovali ještě jednu Makedonskou šotolinku, ale počasí nám nepřálo. Průjezd z Albánie do Makedonie máme opět pokropen lehkým deštíkem, a tudíž se nakonec všichni dohodneme na návratu zpět do naší domoviny. Dohoda zní jasně, kdyby začalo pršet, tak bereme první hotýlek. Nicméně tahle parta nezná hranic, a když začne více mrholit, tak je opět 5 proti 1 a jede se dál směr Srbsko. Asi bych to už nějak zakončil, ale nebyli by, jsme to mi, aby průjezd horským průsmykem vedle Mavrova jezera nebyl v bouřce jak sviňa. Nevím jak kluci, ale já na tu asfaltku při sjezdu těma zatáčkama viděl tak kvalitně, že kdyby ji přebíhal Makedonský vlk, tak ho zaznamenám až v momentě, kdy z něj moje pneu špunty budou stahovat kožíšek. Nevím už kdo to byl, ale někdo zastavil u hotelu při cestě, vcelku to byla dobrá volba. Tedy bych už fakt napsal, že pohádky je konec a zazvonil zvonec, ale to by další den cestou po Srbské dálnici nesměl začít chcát olej z vidlice u Vláďovi Afriky. Z obou dvou krků to stříkalo přímo na brzdiče, což pro momentálního jezdce mělo své kamikadze kouzlo. Špáča se usmíval na Vláďu až do té doby, než tuhle rýmu chytla o kus dál i jeho Afrika. Snad mi Venca s Tomášem z Honda Racing Team někdy vysvětlí, jak to mysleli s tou hláškou, že má to GSo vidlici na piču :-)). Jedeme dál, ale opravujeme, čůráme, nestíháme a opět za noci hledáme hotýlek v Srbském městě Novi Sad. Hotýlek sice nalezneme hvězdičkový, ale jeho sláva skončila asi tak před 20 lety. Nicméně šok z tohoto ubytování napravuje doporučená restaurace přes ulici, která nám naservíruje excelentní jídlo s výborným vínem. No a tady už končí náš příběh, neb dál už se toho moc nedělo, tedy vyjma Mattýska se Špáčou, kteří jeli domů nějakou podivnou cestou a dorazili až po půlnoci, zřejmě ztratili spojení s NASA J.
Děkovačka:
Kluci díky, móóóc díky, že jsem s vámi mohl vyrazit a prožít tyto nezapomenutelné intenzivní okamžiky, které ve mně zanechali hluboké vzpomínky!
Díky, že jsem si s vámi uvědomil, že naše mezinárodní bike akce CK Voděnka jsou vlastně opravdu tak na pohodu :-).
Jste fakt SUPER moto parta, s kterou jde jet až na konec světa! Díky kluci, skvěle se mi s vámi jelo, povídalo a v neposlední řadě výborně kempovalo :-).
Kucí, jinak jestli mě ještě někdy vezmete, tak už si koupím i ten větší šusplech pod motor, širší stupačky, boty do vodních koryt, a i ten další bordel v podání kompresoru, lepení, klíčů a snad se mi s sebou do rolky vejde i jeden celý servisní technik navíc :-).
PS1: pro všechny čtenáře a cestovatele, kdyby, jste někam jeli, tak mám ještě spoustu Adventure Menu jídla na prodej 🙂
PS2: Důležité info pro všechny enduro moto nadšence „opatrně s plánováním tras dle knížek ALBÁNIE offroadový ráj od ufona Filipa Webera“ Tenhle týpek, co má za sebou tkz. Albánský Masakr, tj. přesněji Rally Albania MMXI je minimálně o 10 lavelů před námi 🙂
Tož vám všem přeji šťastné km a krásné podzimní dny
Mejstřa
Galerie
